Ať jsem dělal cokoliv, nemohl jsem se ubránit ty dva hlasy neposlouchat. Jako kdyby mi snad hučelo v uších. Slyšel jsem je naprosto zřetelně a přitom jsem byl úplně sám ve svém pokoji. Snažil jsem se zacpat si uši, ale bylo to marné, ba dokonce jsem slyšel hlasy ještě silněji. Teď to na chvíli přestalo. Pak jeden z nich pověděl tomu druhému:

"Mám dojem, že už nás slyší!"

"Jo, taky mám ten pocit!" řekl ten druhý hlas.

"Hej, ty tam dole, slyšíš nás?" Podíval jsem se nahoru ke stropu. Přece nemohou myslet mě, to není možné...

"Ale je to možné - sice nás nevidíš, ale na tom nezáleží. Důležité je, že nás slyšíš." Čtou mi myšlenky... ne, ne, ne - to se mi jen zdá, mám asi halucinace...

"Ale kdepak, žádné halucinace! Nemusí tě vůbec trápit, kdo jsme. Podstatné je, proč tu jsme. A teď mě dobře poslouchej. Mohu ti splnit jedno přání. Teď ti pošlu jejich seznam." A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Aniž bych si cokoliv musel číst, znal jsem perfektně jednotlivé položky toho zvláštního seznamu, jako kdybych se je už celý týden učil nazpaměť. Onen hlas pak dále pokračoval:

"Tak a teď ti to ještě jednou zopakuji. První přání se vztahuje k lidem - budou takoví, jaké si je budeš přát. Druhé přání se vztahuje k času a místu - na kterou dobu nebo místo pomyslíš, tam se ocitneš. Třetí přání ti umožní měnit činnost lidí - stačí na to jen pomyslet. Čtvrtým přáním můžeš ovlivňovat počasí. Páté přání změní tvůj sen na skutečnost. Splnění reálných věcí, na které pomyslíš, ti umožní poslední a v pořadí šesté přání. Pamatuj si, vše provádíš pouze pomocí svých myšlenek! Pro které přání se rozhodneš, vždy jen stačí na to pomyslet a v tu chvíli se splní. Bude platit tak dlouho, dokud budeš naživu. Vybírej dobře - pouze jedno z nich ti totiž může přinést radost a potěšení, ostatní ti způsobí smrt."

Pak bylo chvíli ticho. Prošťoural jsem si obě uši, i když jsem věděl, že jsem je k slyšení těch dvou hlasů vůbec nepotřeboval. Stále jsem se sice domníval, že se mi to jen zdá, ale přesto jsem se nemohl ubránit na onen seznam nemyslet. Nejvíce mě upoutalo přání šesté; asi proto, že zahrnovalo nejširší okruh věcí, které bych tím mohl ovlivnit. V tu chvíli se znovu ozval onen hlas a povídá:

"Zvolil sis tedy šesté přání, nechť je po tvém. Jsem ale rád, že ses takto rozhodl, neslyšíme se tedy naposledy - nashledanou v záhrobí!"

"Vždyť jsem se ještě vůbec nerozhodl! Jak to myslíte, neslyšíme se naposledy?!" začal jsem volat kolem sebe. Hlasy jsem však už vůbec neslyšel. Bylo hluboké ticho. Seděl jsem v křesle a slyšel, jak mi rychle a hlasitě tluče srdce. Rozhlédl jsem se, abych se přesvědčil, že jsem v pokoji sám.

Venku za oknem padal sníh a teploměr ukazoval -10°C. Blátivá voda na chodníkách zamrzala, a vznikalo tak nebezpečné náledí.

Konečně jsem se trochu uklidnil a snažil se myslet na něco jiného, příjemného. Dobrá večeře - to byla ta první věc, co mě napadla. V tu chvíli otevřela nečekaně dveře do pokoje moje matka a oznámila mi, že je jídlo na stole a že se jde jíst. Nic lepšího se snad ani stát nemohlo. Zvedl jsem se z křesla a šel do kuchyně. Cestou jsem zahlédl telefon, což mi připomnělo, že mi má volat moje partnerka z tanečních - Blanka. Neuplynuly ani dvě sekundy a telefon zazvonil. K mému údivu to nebyl nikdo jiný než Blanka.

"...chtěla jsem tě poprosit, jestli bys pro mě nemohl jít rovnou domů. Já bych to totiž na ten sraz nestihla. Musím se ještě stavit u babičky, takže budu doma asi v půl osmé."

"Jo, jasně."

"Tak nezapomeň - v sedm třicet. Budu se muset loučit, čeká na mě taxi. Tak ahoj, já jdu."

"Čau," řekl jsem neklidně a sluchátko zavěsil. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal, a pak jsem se konečně odebral do kuchyně, kde na mě čekala lahodná večeře.

Čas běžel, blížila se sedmá hodina. Oblékl jsem si oblek do tanečních, políbil na rozloučenou mou matku a z domu odešel. Za pět minut půl osmé jsem již šel po úzkém zledovatělém chodníčku a směřoval k domu Blanky. Musel jsem dávat bedlivě pozor, abych neuklouzl. Přesto jsem to jednou neodhadl, nohy mi podjely a já si prudce sedl na zadek. V tu chvíli mě napadlo, že by v tomhle počasí nemusela být Blanka ještě doma. Zvedl jsem se a pokračoval v cestě. Když jsem dorazil, Blančina matka mi oznámila, že Blanka ještě nepřišla. Pozvala mě tedy alespoň dál a uvařila mi kávu. A tak jsme čekali společně. Patnáct minut se nic nedělo. Pak jsem dostal ten nápad, že si zapneme televizi. Právě běžely Události. Záběr byl na jednu bouračku. Nějaký taxi se srazil s autobusem. Příčinou havárie nebylo nic jiného než náledí. Uvědomil jsem si, že Blanka jela též taxíkem. Ještě tak, aby se jí něco stalo! pomyslel jsem si. Za pár minut zazvonil telefon. Blančina matka ztlumila u televize zvuk a chopila se sluchátka. Rozhovor trval velice krátce. Blančina matka byla velice nervózní a rozrušená, teprve napotřetí se správně při zavěšování trefila sluchátkem na telefon.

"Stalo se něco?" zeptal jsem se a netrpělivě čekal na odpověď. Blančina matka mě ale vůbec nevnímala, přistoupila k oknu, ze kterého byl největší výhled, a otevřela ho dokořán. Několikrát se chytla za límec u krku a výmluvně mi sdělila:

"Je - mi - horko, tak trochu vyvětrám." Ještě více jsem na ni vyvalil oči, protože venku za oknem zrovna hustě sněžilo a pokojová teplota nedosahovala více než 18°C. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, až pak začala Blančina matka znovu řeč:

"Slyšíte to? Zdá se mi, že někdo zvoní."

"Ne,nic neslyším," řekl jsem podle pravdy a Blančina matka pokračovala:

"Ale ano, určitě někdo zvoní! Běžte se, prosím, podívat!" Nechápavě jsem se na ni podíval, protože jsem vážně nic neslyšel, ale přesto jsem jí vyhověl a šel se podívat. Jak jsem předpokládal, nikdo tam nebyl. Když jsem se pak vrátil do obýváku, pokoj byl prázdný.

"Paní Karásková, nikdo tam není!" Bylo ticho. Nakoukl jsem tedy do ložnice.

"Paní Karásková, jste tu?" Nikdo se neozval. Postupně jsem začal prohledávat celý byt. Všude však bylo ticho a klid, Blančina matka jako kdyby se vypařila. Vrátil jsem se do obýváku a zastavil se u otevřeného okna. V tu chvíli mě napadla hrůzná myšlenka. Rychle jsem se z okna vyklonil, abych se podíval dolů, na chodník. Studený mráz mi přejel po zádech. V krvi tam ležela ženská postava a kolem ji obklopoval dav lidí. Nebylo pochyb, že mrtvou je Blančina matka. Vyděsilo mě to natolik, že jsem dostal strach z policie. Přemýšlel jsem, co udělám. Odstoupil jsem od okna, sedl si do křesla a snažil se zachovat klid. To se mi dařilo až do chvíle, kdy se na televizní obrazovce objevila další bouračka. Po ukázce zdeformovaného auta následoval detailní záběr na obě oběti havárie. Vedle zohyzděného řidiče byla vidět ženská tvář, mně velice známá a blízká. Teprve teď mi byl jasný obsah telefonátu a důvod sebevraždy Blančiny matky. Řidičův spolujezdec nebyl totiž nikdo jiný než má partnerka z tanečních, Blanka. Tak to už jsem tedy opravdu psychicky nevydržel. Do očí se mi draly slzy a chtělo se mi křičet. Rychle jsem z domu vypadl a utíkal pryč od toho strašného místa. Cestou jsem nastoupil do tramvaje, která mě zavezla před dům s tanečním sálem. Normálně bych tam samozřejmě v takové situaci nechodil, ale čekala mě tam důležitá schůzka s mým přítelem Jackem. Setkal jsem se s ním hned u vchodu do sálu. Společně jsme zavítali do místního baru. Musel jsem si sednout, protože jsem se vůbec neudržel na nohou - tak mě to všechno vysílilo. Když Jack viděl, jak je mi zle, objednal mi jednu malou vodku. V třesoucích se rukou jsem sklenku přiblížil k ústům a její obsah vypil na ex. Trochu mě to vzmohlo, a tak jsem Jackovi stručně převyprávěl, co se stalo. Jack zesmutněl. Pak jsme přistoupili k tématu, kvůli kterému jsme se vlastně sešli.

"Tome, musím tě varovat," pravil Jack a pokračoval již o něco tišeji:

"Mohlo by mě to sice stát krk, kdyby se to někdo dozvěděl, ale jsi můj dobrý přítel, tak poslouchej: Zítra v úterý nechoď do..." V tu chvíli se muž, který k nám až doposud seděl zády, otočil, přiložil Jackovi na záda ostrý nůž a tiše zašeptal:

"Tušil jsem, že ten zrádce budeš ty," řekl a nůž do Jacka zarazil až po rukověť. Ten tiše zasténal a jeho bezvládné tělo se sesunulo na stůl.

"Ne! Ty grázle! Já tě zabiju!" zakřičel jsem v zoufalství na prchajícího vraha a rozběhl se za ním. A pak se stalo něco zvláštního, skoro jako kdybych to ani nabyl já. Pravděpodobně to způsobily nějaké vnější mimozemské síly - já jsem popadl jednu láhev za hrdlo, praštil s ní o stůl tak, že mi zbyl v ruce ostrý střep, a vraha s neuvěřitelnou rychlostí doběhl. A pak, jako kdyby to řekl někdo jiný, jsem pronesl:

"Když něco řeknu, tak to vždycky myslím vážně!" Zarazil jsem mu ostrý střep do zad. V životě bych nevěřil, že bych něco takového mohl udělat. Krví potřísněný střep jsem upustil na zem a běžel pryč, co nejdál od místa činu.

Byla už tma a pouliční hodiny odbíjely jedenáct. Při mé smůle mi zase ujede tramvaj, pomyslel jsem si, když jsem se blížil na zastávku. A skutečně; sotva jsem stoupl jednou nohou na perón, tramvajová souprava zavírala dveře. Jak jsem se po chvíli dočetl, další a poslední tramvaj jela za dvacet minut. Nezbývalo mi než čekat.

Tramvaj přijela poměrně přesně. Nastoupil jsem do zadního vozu, dveře se zavřely a tramvaj se tiše rozjela.

Asi po pěti minutách jízdy jsem si všiml jednoho bezdomovce, který vypadal nanejvýš podezřele. Ještě tak aby měl v úmyslu něco nekalého, napadlo mě ve chvíli, kdy se na mě ten nebezpečně vyhlížející člověk otočil. Sotva mi ale tahle myšlenka bleskla hlavou, páchnoucí bezdomovec se na mě přiblbě usmál, přičemž vycenil své křivé, zhnědlé zuby, a pravou rukou se vzrušujícím způsobem podrbal mezi nohama. Prudce jsem od něj odvrátil hlavu a začal se důkladně rozhlížet po tramvaji, abych odhalil další možné nebezpečí, které by mi mohlo hrozit.

V hlavě se mi honily různé divné myšlenky, jedna horší než druhá, a já se nemohl ubránit na ně nemyslet. Přemýšlel jsem o tom, co by se stalo, kdyby všichni lidé vystoupili a já tu zůstal s tím divným chlapem sám. K mému údivu se tak během tří následujících zastávek také stalo a já silně zneklidněl.

Znovu jsem se podíval na toho bezdomovce a s hrůzou zjistil, že se ke mně pomalu, krůček po krůčku, přibližuje. Vstal jsem ze sedadla a rychle se přesunul k prvním dveřím. Bezdomovec se stále přibližoval. Asi metr přede mnou se zastavil, z kapsy vytáhl středně velký nůž a odplivl si těsně před moje boty. A tu mě napadla spásná myšlenka. Přál jsem si, aby tramvaj cukla, bezdomovec upadl a zarazil si nůž do břicha. Nic se však nestalo. Asi jsem se málo soustředil, a tak jsem to zkusil znovu. Opět nic. Pomalu jsem ztrácel naději a připravoval se na nejhorší. Vysvobození přišlo samo; tramvaj vjela do stanice a dveře se otevřely. Rychle jsem vystoupil a rozhodoval se, co podniknu. Strach se mnou sice cloumal ze strany na stranu, ale měl jsem ještě natolik odvahy, že jsem vlezl do prvního vagónu. Z neznámého důvodu tam také nikdo nebyl.

Pohodlně jsem se posadil někam doprostřed a snažil se na nic nemyslet - to byla totiž jediná moje záchrana. Bohužel se mi to vůbec nedařilo a ony zrádné myšlenky se mi draly do hlavy stůj co stůj. Jako první mě napadlo, že by se onen bezdomovec též přesunul do prvního vozu, jako jsem to udělal já. Od té chvíle jsem vyhlížel z okna a bál se příjezdu na další zastávku. Nemohl jsem však tomu nějak zabránit a dočkal jsem se. Upřeně jsem sledoval zadní dveře a netrpělivě očekával příchod zkázy. A tu mé ucho zaslechlo výstražný signál a rozsvítil se nápis "NEVYSTUPUJTE". Už jsem si myslel, že mám vyhráno, když tu se ve dveřích objevila ona hrůzyplná postava, které jsem se tolik obával. Vzápětí se dveře zavřely a tramvaj se rozjela.

Tak a co teď? Teď by byla každá rada dobrá, říkal jsem si a přemýšlel, co udělám. Nabízela se ta možnost, že bych počkal na další zastávku, a tramvaj pak definitivně opustil. Na to by ale už mohlo být pozdě. Pak jsem si ale uvědomil, že v tramvaji nejsem tak úplně sám. Vždyť tam byl ještě řidič! To byla moje poslední záchrana. Nemeškal jsem ani sekundu a přeběhl ke kabině. Už už jsem chtěl zaklepat na dveře, když tu mě napadla další hrůzná myšlenka. Byla tu totiž ještě ta možnost, že by byl řidič nějakým způsobem spolčen s tím bezdomovcem. Byl to hrozný pocit - neubránit se vlastním myšlenkám. Začal jsem být ještě více nervózní a neklidný. Přesto jsem však neztrácel hlavu, sestoupil jsem po schůdkách u prvních dveří, pevně se chytil obou tyčí a vyhlížel další zastávku. Vůbec mě již nepřekvapilo, když jsme ji míjeli bez zastavení. Má teorie byla tedy potvrzena: řidič s bezdomovcem táhnou za jeden provaz.

V dáli jsem zaslechl policejní houkačku. Už ani nevím, co jsem si přál víc: být chycen policií a sedět v lapáku za vraždu, a nebo dokončit tento ukrutný boj, ať by skončil jakkoliv. Tramvaj po několika minutách odbočila do vozovny a hluk policejní sirény utichl. V tu chvíli mně bylo jasné, že jsem tuhle hru prohrál a že nemám nejmenší šanci na přežití. Konečně se tramvaj zase jednou po dlouhé době zastavila. Všude vně tramvaje byla tma. Stále jsem se pevně držel dveří a čekal na jejich otevření. Hlavu jsem měl otočenou dozadu, abych dobře viděl na nepřítele. Ten stál asi jeden a půl metru ode mne a jeho zrak se soustřeďoval na dveře od kabiny; očekával příchod svého parťáka. Dveře se za chvíli rozletěly a v nich se objevil plešatý řidič. Zahleděl se bezdomovci do očí, jako kdyby očekával nějaké instrukce. Bezdomovec pokynul hlavou na znamení souhlasu. Řidič zalezl zpět do kabiny a dveře, u kterých jsem celou dobu stál, se otevřely.

Nevěřil jsem svým očím. Rozběhl jsem se poslepu ven do tmy nedefinovatelně velkou rychlostí. Teprve teď jsem otočil hlavu, abych viděl na cestu; bylo však již pozdě. Cosi špičatého mi narušilo pokožku a mou setrvačností se to vnořovalo dál a dál. Ostrý kovový předmět, který byl součástí lešení u vedlejší tramvaje, si razil cestu stále hlouběji a nezastavil se před ničím. Proplížil se mezi žebry, až dorazil do cíle, do srdce.

 

 

Dlouho byla tma, až pak se z nenadání vyjasnilo. Jako první jsem zaregistroval, že mi chybí jak hlava, tak i tělo, ruce a nohy. Všechny tyto orgány byly nahrazeny jedním nepopsatelným, který tvarem připomínal houbu a materiálem bílou mlhovinu. Pohyboval jsem se pomocí svých myšlenek ve vzduchu a rozhlížel se kolem sebe. Asi metr pode mnou jsem s hrůzou spatřil své mrtvé tělo stále ještě napíchnuté na kovový bodec lešení, z kterého se z břicha i z pusy řinula rudá krev. Otřesnější pohled se mi snad v životě nenaskytl. Bylo mi jasné, že jsem se stal jakousi posmrtnou formou života.

A tu se kolem mě objevili další dva tvorové, kteří se mi podobali jak vejce vejci, a jeden z nich mně známým hlasem povídá:

"To ti to ale trvalo! Celých pět hodin, čtyřicet sedm minut a dvanáct sekund. Tady Max ti to stopoval, viď Maxi?"

"Jo, přesně tak. Náhodou seš docela dobrej. Já to měl sice za pouhých pětatřicet minut, ale moc jsem si neužil," řekl ten druhý a já si uvědomil, že jsou to ony dva hlasy, které mi daly vybrat to prokleté přání.

"Co mi tak dlouho trvalo?" zeptal jsem se, protože jsem jejich oznámení vůbec nepochopil.

"5 hodin, 47 minut a 12 sekund ti totiž trvala tvá cesta do hrobu. Pamatuješ si přece, jak jsem ti řekl: nashledanou v záhrobí ? A já když něco řeknu, tak to vždycky myslím vážně! O tom tě ale už nemusím přesvědčovat, tuhle větu ty totiž dobře znáš."

"No ano, to je přece ta hrůzná věta, kterou jsem řekl, než jsem zabil toho vraha ... tak to vy jste mě k tomu donutili!?"

"Pozor, pozor, já jsem v tom nevině, já jen přihlížel," opáčil se Max a ten druhý pokračoval:

"Celý čas jsem s tebou byl v úzkém kontaktu. Na cokoliv jsi pomyslel, jsem okamžitě věděl, a jen na mně pak bylo, jestli se to stane nebo ne. Takže když tě napadlo něco, co by ti v dané situaci relativně pomohlo, tak jsem prostě rozhodl, že se to nestane. Už chápeš?"

"Jo, ale není mi vůbec jasné, proč jsi chtěl mou smrt, čeho se ti také úspěšně podařilo dosáhnout."

"Já že jsem chtěl tvou smrt? Ale jo, máš pravdu, chtěl. A ty ji budeš chtít časem taky!"

"Nic si z toho nedělej," utěšoval mě Max, "já jsem to všechno zvoral ještě víc než ty. Víš, co jsem si vybral? Dvojku! To je to přání s tím místem a časem, vzpomínáš si, ne?"

"Jo, jo ,jo..."

"Představ si, mě po pětatřiceti minutách napadlo, co se stane s člověkem po smrti. V tu chvíli jsem dostal infarkt, samozřejmě jsem byl na místě mrtev a ocitl jsem se tady mezi zemřelými. To je, co?" Moc jsem ho ani nevnímal, ale za to jsem si všiml, že jeho společník někam zmizel.

"Kde je?"

"Šel hledat další oběť," odpověděl mi Max. "Oběť" - jaké to zvláštní slovo, řekl jsem si jen tak pro sebe, a pak jsem si uvědomil, že se mi to slovo začíná čím dál tím víc líbit. A tu se vedle mě objevil Maxův společník a povídá:

"Tak chlapci, je to Parker Street 121, byt číslo 56." Opět zmizel. Pohyb pomocí myšlenek se mi začal velmi zamlouvat. Stačilo pomyslet na místo, kam jsem se chtěl dostat, v tomto případě Parker Street 121, byt číslo 56, a už jsem tam byl. Ocitl jsem se v nějakém cizím bytě vedle Maxova společníka. Dole pod námi seděl v křesle jeden mladík a díval se sem nahoru jako by na nás, přestože jsem věděl, že nás nevidí.

"...jsem ale rád, že ses tak rozhodl, neslyšíme se tedy naposledy - nashledanou v záhrobí!" skončil Maxův společník a kontakt s mladíkem přerušil.

"Co si vybral?" zeptal jsem se.

"Pětku," odpověděl Maxův společník a já, jako kdyby se ve mně něco hnulo, jsem se už nemohl dočkat okamžiku, kdy uvidím mladíkovu mrtvolu. Najednou jsem si ale uvědomil, že v celé té hře něco nesedí.

"Které z těch šesti přání je to bezpečné, co přináší radost a potěšení?" zeptal jsem se Maxova společníka, který se na mě vzápětí otočil a začal se hlasitě smát.

Jeho smích mi pak ještě dlouho zněl v uších.